Spěchám, spěcháš, spěcháme…
Zvoní budík. Je ráno. Posadím se, chvíli přemýšlím, co dál.
Jdu do koupelny, opláchnu si obličej a nahmátnu krém, make up ..a stíny, prostě
si namaluji nový obličej. Nové já. Přeběhnu zpět do ložnice, abych vyměnila
pyžamo za reprezentativní oblečení, a vydám se směrem do kuchyně. V kuchyni
v rohu je pes zachumlaný v dece, ani se nenamáhá vykouknout, má půlnoc
a co se děje kolem něho ho nezajímá. Spěšně si udělám svačinu a vyrážím
z domu. Když už jdu, rozhodla jsem se po cestě nabrat pytel
s odpadky a vyhodit ho do popelnice. Zamykám, otvírám popelnici, v jedné ruce
pytel s odpadky a klíče, v druhé ruce kabelku. „ A sakra, do háje, no
to je skvělý “, teď mi to došlo, zatímco klíče přistály v popelnici,
vypadly mi z ruky i s pytlem automaticky. Hlavou dál probíhalo: „To
byl teda nápad. Co teď?“ Vyndám pytel. Popelnice
byla sice čerstvě vysypaná, ale na dně v zadní polovině byly hnědé poklady
v sáčcích od našeho psa, které se přisály ke dnu. Jestli ji nahnu, tak to všechno se navalí na
klíče. Ať se nakláním, jak chci, stejně dolů nedosáhnu. Rozhlédnu se po zahradě…
„hele na rohu je spása“, říkám si, leží tam poměrně dlouhý klacek. Běžím pro klacek a vracím se
k popelnici, naberu klíče, respektive je přitlačím klackem ke stěně popelnice,
pořádně nabrat nejdou, kloužou po stěně, ale dobrý, zatím nevypadly. Musím je dostat nahoru, kde už je druhou rukou
chytnu. Je to napínavé- hlavně, aby nespadly zpátky. Klíče táhnu pomalu nahoru,
hnuly se. Zatrnulo mi, zastavila jsem se v pohybu…. klíče nespadly, mohu
pokračovat. Oddechla jsem si a říkám si: „ Nádech a výdech, klid, tak hezky
pomalu, centimetr po centimetru. „ A už vidím, jak se přibližuji k horní třetině.
Ještě kousek, jen malý kousíček a budu je moci polapit druhou rukou. „ Jak to
ale udělám? Jsou téměř na dosah, vyvíjím tlak na klacek a klíče zároveň, aby
nespadly dolů na dno popelnice. A teď musím koordinovat druhou ruku, pomalu,
pomalu, váhám…hm, tak teď nebo nikdy! “, soustředím se a snažím se chytnout
klíče. Hurááá. Chytla jsem je. Klíče,
které držím vítězně v ruce, jdu opláchnout pod vodu. Úspěch hned ráno, usmívám
se, můžu vyrazit do práce. Vezmu kabelku, klíče dám do kabelky a ještě ten pytel.
Otevřu víko popelnice a házím spokojeně pytel s odpadky dovnitř, znovu. A kabelka …? …To se mu říká zákon přitažlivosti,
kde mám ten klacek?
